AWC 2024

S Danuškou jsem absolvoval v roli doprovodu už vcelku hodně závodů a i velké závody (Polish, Slovenian…) jsou ale vcelku „friendly“. Ale teprve teď jsem se dostal do situace, kdy jsem na vrcholné akci, a nejen že si musím koupit vstupenku, ale jsou místa kam se jako divák i nedostanu!

Poprvé v životě jsem si tak vyzkoušel, jaké to je nemít na krku visačku. U sebe v kanceláři mám takové místečko, kam si visačky věším. Tentokrát jsem měl náramek diváka. Mám ale samozřejmě profesní deformaci, takže celé AWC jsem sledoval nejen z pozice manžela závodnice a fanouška národního týmu. Zajímala mě ale i organizace akce jako takové, protože sám podobné akce pořádám. Ale pořád mám nejblíže k trénování, takže jsem sledoval nejen sportovní výkony, ale hlavně přípravu a zázemí všech zúčastněných týmů. A u toho jsem doslova trpěl napětím na tribuně, protože to napínavé rozhodně bylo. Každopádně, o směsici dojmů z největší agility akce roku je tento článek. Začneme trošku napřeskáčku, protože v závěru bych se rád věnoval více „neskutečným“ shodám dosažených časů.

Jako závodník i trenér máte nějakou práci. Stejně jako si každá borderka najde nějakou tu práci, jako divák máte práci jasnou, musíte ale sledovat jednu krizovou situaci za druhou. Držet palce, hodnotit a samozřejmě fandit. Na uvolnění napětí je fajn sledovat ale i drobnosti okolo. V závěru AWC mě pobavil třeba nástup sportovců na plochu. Seděl jsem v první řadě vedle neskutečně fandícího Itala. Při nástupu Španělska se jeden z menších psíků začal venčit. Stane se. Ale Ital vyběhl ven a nejen, že mu začal fandit, tak psa začal natáčet, natáčel ale hlavně Španěla. Trapná situace? Nikoliv. Takhle extrovertní lidé se společně zasmáli a nálada v naší sekci tribuny byla zase o kousek lepší. Je to samozřejmě hloupost, ale všechny pobavila ta pohotová reakce „kameramana“.

Co se týče akce jako takové, byl to mazec. Výborně zvládnutá organizace parkování je takovou třešničkou na dortu celé akci. Asi je to skutečně drobnost, ale parkování je takový lakmusový papírek celé organizace a tady to zvládli skutečně dobře. Chlapíci na elektrokoloběžkách, kteří naváděli každé auto na své místo byl fajn nápad, stejně jako řady míst vyčlěnené pro osobáky a seprátně pro větší auta. Rozhodně nechcete nějakého pobíhajícího psa přejet, takže perfektně zarovnané řady aut ulehčili orientaci na parkovišti. Jsou to drobnosti, ale celkový dojem byl prostě bezvadný už od parkoviště.

K finálovému rozstřelu v kategorii Intermediate se bude věnovat jistě nespočet článků – vůbec od principů jaký stanovit parkur a jak to udělat co nejvíce spravdlivě. Iwona Golab byla v neskutečné ráži, když nám ukazovala parkur na kterém se rozstřel poběží. Možná i proto vyhrála. Původně se říkalo, že se poběží na parkuru pro velikost L, dokonce si oba finalisté parkur prošli. Nikoliv samostatně, ale právě ve skupině L. Následný mini parkur s obtížností A0 (dle slov Iwony) vykopnul otázku, jestli by se o vítězi MS mělo rozhodovat v čistě běžeckém souboji, nebo by to měl být padesátivteřinový survival. Názorů bylo hodně, dopadlo to, jak to dopadlo.

Jako divák jsem měl spoustu času na sledování emocí. Nejen těch vítězných, kdy vede paralyzovaná Martina Klimešová po neuvěřitelném vítězství, ale i asi slovy nepopsatelný třetí disk v jumpingu Anety Obrusníkové následovaným zpěvem celé haly „happy birthday“. Martina potvrdila, že i ona je „jen“ člověk a dokáže být tak strašně překvapená, že se přestane hýbat. Tohle vidět na vlastní oči byl sám o sobě zážitek, který by mi za celou akci vlastně i mohl stačit. Obdobným šok pro celou halu připravila ale i Aneta. Po předchozích, možná až brutálně zvládnutých družstevních bězích se prostě první individuální den nepovedl. Poslechnout si přání k narozeninám od celé haly, kde úspěch Anetě přáli skutečně snad téměř všichni a ono to nepřišlo, to by ustál jen málokdo. Víte, vyhrávat je výrazně jednodušší, než umět pracovat s prohrou. Tohle byl opět neskutečný zážitek, který si budu z celého AWC dlouho a živě pamatovat.

Výbornou drobností jsou pak prvky výzdoby. Ať už kompletní oblečky – morphsuit – nebo kloubouky, saka a samozřejmě všudypřítomné vlajky. Atmosféra byla místy až jak na hokeji, jen o mnoho lepší. Ať už čistě národní pokřiky, nebo klasické sirény a houkačky, to vše dávalo hale neskutečný náboj. Ten uměl jít ale do kontrastu, třeba zklidněním ve vteřině kompletně celé arény, pokud se vědělo, že si to závodník nepřeje. Nebo naopak kooperace celých týmů i vítězných koleček, kdy zejména německá repre využívala svojí tribunu skutečně výborně. Jestli bych měl vzít ale jednu jedinou věc – bylo to fakt párty. Tuhle hudbu z hlavy dlouho nedostanu. Takže agility to bylo fajn, ale skákající skupinky v morphsuitech s disco koulí pod stropem? Jo, párty to byla.

Teď trošku vážně. Byl to masakr zážitek. Kdo chce tenhle sport dělat trošku vážně, měl by se podívat za hranice a navštívit minimálně WAO, které se koná kousek od nás. Jako ono to není úpně blízko, ale letenka do Bruselu stojí pár korun a atmosféru i kvalitu závodů prostě ze streamu nenakoukáte.

Právě WAO je bezvadná záležitost. Letos se Gambler běžel u nás na Proseccupu a osobně považuji koncept Snooker a Gambler právě ze způsob, jak efektivně pracovat s tímto sportem. Divácky je to nesmírně napínavé a celé to vyvažuje velmi zrychlující se agility směrem k technice. Zkušenosti psovoda, plánování trasy a řešení situací až když nastanou – nikoliv předem, to vše se stává mnohem důležitější. Dokonce si myslím, že právě plánování potenciálních tras a linií vede k mnohem dokonalejšímu učení právě psovoda, protože je nucen přemýšlet výrazně více, než u běžného agility. Pro diváka je to pak velmi pestrá záležitost, kde se toho může pokazit ještě mnohem více, než u „běžného“ agility.

Takže hurá za hranice 🙂

Tohle je prostě agility.

Tahle věta zazněla několikrát u nějaké smolné situace. Mít celý běh naprosto pod kontrolou, a pes pak vyhne poslední skočku? Finále L, druhý den. Drsná klasika, která bude ve Švédsku celý tým ještě dlouho budit . Samozřejmě za to může částečně i nervozita závodníků i psů. Nechci rozhodně hodnotit obtížnost parkurů, ale z hlediska fyzického výkonu nešlo o žádné jednoduché záležitosti, nicméně ani extrémní atletika to také nebyla. Takové hezky vyvážené to bylo.

Klidně bych na místě oceňoval i ladnost běhů, protože některé výkony byly naprosto skvělé a zastínila to jedna shozená tyčka. Naštěstí jsme se nedočkali sporných zón, řekl bych že rozhodčí byli v průměru spíše mírní. To že by si AWC zasloužilo kamerovou technologii, o tom ale samozřejmě žádná. Osobně bych uvítal třeba ale i mezičasy. Zkoušel jsem si stopovat něco na telefonu, ale jak říkám – profesní deformace – bez stopek v ruce jsem si připadal trošku bezradný.

Na seminářích o přípravě agility sportovců jsem používal často videa z různých závodů a rozebíral biomechaniku běhu. Po tomto osobním zážitku přikládám ještě více váhy mentální přípravě. Ano fyzička je jedna věc, ale ustát stres z takové akce není úplně jednoduchá záležitost. Specifikem agility je mimojiné i to, že se nelze příliš někam uklidit. Všichni musí venčit, všichni sledují průběh závodů a všichni se sejdou na svého „white doga“. Mnoho pouček tak prostě neplatí, protože závodník nemá vše pod svojí kontrolou.

Mentální přípravě našich závodníků samozřejmě pomáhá naše zázemí. A nemyslím tím ani tak perfektní práci našeho realizačního týmu, mám teď na mysli spíše kvalitu parkurů, hal a obecně prostředí pro agility u nás. Jsme schopni u nás pořádat kvalitní závody na kvalitním povrchu a pozvat i zahraniční rozhodčí – což je jedinou cestou, jak držet krok se světovým trendem vývoje parkurů. Jak jsem psal výše, rozhodně všem doporučuji příští rok fanouškovskou výpravu na WAO. RyanAir má letenky skutečně za pár korun. Mě osobně jako trenéra vždy nakopne zhruba na půl roku když se zúčastním vrcholné soutěže. Ať už jako trenér, nebo i divák – prostě stačí nasát atmosféru.

Zajímavostí celého AWC byly opakované shodné časy. Jako datově založený člověk jsem ocenil výsledky, které Pavel Košek ukládá. Mimochodem, najít celkové výsledky starších akcí nemusí být zcela jednoduchá věc, většina ofiko webů je mimo provoz.

Výsledky AWC 2023 AWC 2024

Teď přijde trošku statistiky, kterou musíme ale interpretovat. Pojďme se podívat na rozdíly mezi 1. a 20. místem v součtech. V roce 2023 u M jde o 10s, v roce 2024 jsou to už jen 4s. Jeden problém s toutou statistikou je ten, že se nám tam ztrácejí velmi rychlé běhy s jednou chybou. Takže mrkneme na „okolí“ dvacátého místa a nebudeme počítat penalizace. Průměrný rozdíl mezi dvacátým a první místem tak stáhneme v roce 2023 na 6s. V roce 2024 se dostaneme na 4s a dokonce tam je schovaný rychlejší součet, než vítěz. V kategorii I je to až tak extrémní, že jde spíše o metriku, kolik týmů běží stejný čas. V roce 2023 to byla první dvacítka, letos první třicítka. Počet „dokončivších“, tedy bez dsq byl v roce 2023 38 startujících, letos 74. U velikosti L jsme opět u změnšení rozdílu mezi 1. a 30. místem (po korekci o 5 bodů) o nějaké 3 vteřiny.

Přeskočil jsem velikost S, na které lze krásně ilustrovat problematiku statistik. Pro letošní rok měli bezpochyby „nejtěžší“ parkury. Celé nám to bude tak nějak totiž sedět, pokud bude porovnatelná obtížnost a bude vůbec mít smysl porovnávat časy. Jak jsem psal výše, tohle je prostě agility.

Statistikou ale můžeme pokračovat. Pokud měříme na dvě desetinná místa a zmenšil se „rozsah“ (*) časů klidně o 30%, máme v top 20 či 30 týmech místo 500 možností stejných časů klidně jen 200. Pokud to stáhneme ze součtů až na jednotlivé běhy, je pravděpodobnost stejných časů obrovská. Prostě se to celé strašně zrychluje a startvní pole vyrovnává!

Statisticky mnohem zajímavější je loňské sdílené 9. a 10. Lucky Glejdurové (!) Na což navážu ale už poslední zmínkou o pravděpodobnosti. Když si vsadíte sportku na čísla 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10, o kolik máte menší šanci, že se vylosují, než když si zvolíte čísla jako třeba 2 15 21 35 38 45 55 70 75 82 ? Ta pravděpodobnost je totiž úplně stejná. Takže pokud se letos běžel rozstřel, šlo jen o stejnou pravděpodobnost, jen se ten stejný čas udál na prvním místě, místo na devátem.

Mimochodem podmíněná pravděpodobnost nás dokáže často mást. Šance, že hodíte kostkou dvakrát za sebou šestku je 1/6 * 1/6 = 1/36. Jenže, když hodíte první šestku a chystáte se na druhý hod, šance už není 1/36 ale znovu hezkých 1/6. Předchozí hod nijak neovlivňuje hod následující. Což je přesně to, co předvedla Lucka. Tu šanci dokonce v reálném světě zvyšuje fakt, že stejný psovod má stejnou fyzickou kondici, takže ta šance na identický čas jednoho závodníka bude dokonce o trošku vyšší.

Je tedy potřeba měřit na 3 desetinná místa? Toto není úplně jednoduchá otázka. Vysokorychlostní kamera z fotky výše naměřila rozdíl 0,0003 sekundy! Čistě jen váha celého zařízení přesahuje nicméně dvě tuny. Takže technicky to umíme, problémem bude samozřejmě ale i obrovská cena takových zařízení.

U agility, kdy je celé měřící zařízení mobilní, je to vcelku neřešitelný problém. Reálně lze měřit na dvě desetinná místa, protože problém nám způsobuje nikoliv přesnost měření, ale konzistence chyb. Každé měření je totiž +/- „něco“. To „něco“ je způsobeno fyzikálními zákony, kdy musíme počítat s tím, že signál v elektronice „neleze“ všude stejně rychle. Proto se u sportů, kde jde o tisíciny používají právě vysokorychlostní kamery. U agility by byla ale potřeba dvojice kamer, což celou problematiku posouvá do pozice – prostě se smiřme s tím, že se bude měřit na dvě desetinná místa.

Co dodat závěrem? Každá vrcholná akce v každém sportu je super. AWC rozhodně letos nebylo vyjímkou. Přístě to vylepším ještě streamem ve sluchátku, protože komentář pro fanoušky tomu prostě chyběl, ale je jasné že do reproduktorů to jít nemůže.

——

(*)

Pokud by čtenáře pokročilejší statistika výsledků zajímala, bylo by potřeba pracovat právě s mírou dokončení, chybovostí a samozřejmě délkou parkurů. Je vcelku jednoduché něco počítat, ale interpretace dat je pak něco zcela jiného. Když bude zájem, statistiku dám dohromady. Dej vědět do komentářů, co by vás zajímalo 🙂 Díky

ZAUJAL VÁS ČLÁNEK? Chcete přijít na seminář či online lekce?

Podobné příspěvky