Schůze 2025 slovně
Manželka ještě nepřijela ze závodů, takže mám chvilku to celé sepsat 🙂 Jak jste si všimli, na schůze chodím já – tak nějak to patří k mé práci a v zásadě mě to i baví. Paradoxně si z toho hodně odnesu i do své práce 🙂
Přepis formou vět:
Letos to zpočátku vypadalo na naprosté fiasko – nefungoval kávovar a upřímně řečeno, problémy s ním pokračovaly celé dopoledne. Sešlo se nás velmi málo, což je paradoxní zejména ve srovnání s loňskem. Minulý rok se řešil reprezentační výjezd juniorů a schůze byla spíše úsměvná a odlehčená. Letos se ale probírala skutečná, zásadní témata týkající se budoucí podoby našeho sportu – a neúčast mnoha lidí byla skoro až trestuhodná. Ještě se k tomu dostanu.
Nikdo se nechtěl ujmout psaní zápisu. Tomu se nedivím, to se nechce nikdy nikomu.
Následně přišlo téma mistrovství republiky v Chuchli, které čeká na vyřešení místních podmínek. Uvidíme, v jakém stavu bude závodiště. Pokud ale sponzor bude schopen zafinancovat konání na sportovišti v hlavním městě, pak čistě sportovní rovina (písek) je věc, která je významná změna. Potenciální dopad na veřejnost je ale obrovský. Mimochodem, podobný problém řešíme i v cyklistice – dávám odkaz na svůj blog, kde tématu kola a infrastruktury věnuji delší text. Možnosti růstu jsou ohromné. Možná bych ještě zapracoval na televizním přenosu – na MČR se díval i můj otec, který sleduje prakticky všechny sporty. Prostor pro zlepšení by tu byl 🙂
Kontrolní a revizní komise nechávala kolovat tisk. Evidentně nepanovala shoda mezi výkonným výborem a revizní komisí. Je škoda, že do komise se prakticky nikdo nehlásil. Jde v zásadě o formální kontrolu dokumentů, ale revizka je důležitý orgán a měl by být funkční.
Padl také návrh na snížení členských příspěvků, což mi přijde úplně mimo. Příspěvky se totiž nepočítají do účetnictví a jsou to jedny z nejcennějších prostředků právě proto, že nejsou ničím vázané (jako grant či sponzorství) a lze je použít velmi flexibilně. To je důležité.
Poté se řešil rozdíl mezi hlavní a vedlejší činností – tedy co se daní a co ne. Někde zjevně vznikla chyba, kvůli které si klub něco nemohl dát do nákladů. Pokud ale financování přichází formou daru, Finanční úřad často hlídá, zda nedochází k protiplnění – a to může být problém. Podle mě přímému sponzoringu praktciky nejde utct a tyto prostředky se tedy budou danit víceméně vždy. Resp. musí proti ni být náklady pro „obchodní“ část klubu, hodně spolků má ale problém tyto náklady vůbec najít – primárně dělají sport a to je jiný šuplík.
Naše členská základna je poměrně široká. Proto jsem navrhoval zavedení vstupního členského poplatku (např. 200 Kč) s možností omezeného počtu startů za rok, případně povinného jen pro kategorie A0 a A1. Jedná se o funkční model vyzkoušený v mnoha jiných sportech. Prostě mít vstupní bariéry velmi nízké – a vyplatí se to i z jiných důvodů.
Zvýšení základny je klíčové. A ještě důležitější je to pro komunikaci se státem a místní samosprávou, zejména u mládeže. Například Národní sportovní agentura rozděluje v programu „Můj klub“ prostředky na sportující děti – částky se pohybují od stovek až po tisíce Kč podle věku. Pokud máme dvě stovky dětí, je to zásadní.
Fakt, že je možné na soutěžích startovat jako nečlen bez registrace, je za mě naprosto neuvěřitelný a možná i ojedinělý. U psích sportů to běžné být může, ale pokud chce agility stát vedle „regulérních“ sportů, pak je nutné, aby národní federace držela monopol nad sportem a členství bylo povinné. Stát s námi potom komunikuje úplně jinak.
Základní členský poplatek je navíc skutečně malý, takže nejde o bariéru.
Pokud máte na cvičáku nějaké děti, založte si spolek. Potřebujete stanovy, účet a tři lidi. Za každého dětského sportovce dle počtu soutěží a frekvence tréninků pak dostanete nemalé prostředky. spolek musí být členem u Český kynologický svaz, z.s. nejspíš, ten v seznamu sportů figuruje. Každopádně je o desítky tisíc do regionů, celkově určitě stovky tisíc – a podmínkou je právě mít zaplacené přísoěvky – proto ta nízká bariéra, 200kč. Pak se to brutálně vyplatí. (link NSA)
Téma transparentního účtu jsme probírali už loni a stále nevidím žádnou výhodu v tom, aby klub měl transparentní účet.
Přiznávám, že jsem se pak v debatě chvílemi ztrácel – diskuse přeskakovala z tématu na téma a nebylo vždy jasné, jak spolu věci souvisejí. Proto je letošní zápis spíše souborem poznámek než souvislého textu. Snažil jsem se totiž držet tempo s mluvčími a diskuze byla velmi široká. Paradoxně díky nízké účasti se ale debatovalo velmi dobře.
Následně jsme přešli k systému nominací. Byla odstraněna nutnost mít u zkoušek umístění do třetího místa, což dává smysl. Podstata je jasná: sport výrazně vyrostl a všichni chtějí na kvalifikační závody. Některé závody jsou pak strašně našlapané. Týkat se bude i A3CH, nebude třeba být do třetího místa. K čemuž se ještě dostanu, pamatujte si heslo: „krleš“.
A vlastně až do konce schůze se vše neslo v jednom duchu – kolem kvalifikací a žebříčků.
Drobně jsme odbočili k otázce počtu nejednoduchých skokových překážek – zda mají být minimálně jedna či dvě.
Celá problematika se týká toho, zda lze na malém prostoru postavit dostatečně kvalitní parkur a zda kvalita rozhodčích a závodů odpovídá očekávanému standardu. Tady mi přijde opět smutné, že dorazilo málo lidí – ovlivnit podobu sportu a obtížnost parkurů šlo práv tady. Padl návrh i na minimálně tři nejednoduché skoky v A3, což šlo v zásadě prosadit a velmi tak změnit podobu sportu.
Zároveň je jasné, že pokud jsou kritéria založena na splněných zkouškách, budou sportovci jezdit právě na zkoušky. Budou mít tendenci vybírat ty nejjednodušší, vypisovat je na poslední chvíli nebo je vypsat tak, aby se nikdo nestihl přihlásit – prostě tak, aby splnili potřebné podmínky. A nevyčítám to – je to přirozený důsledek nastavení systému nominací na letošek.
Dlouhodobým řešením má být vytvoření nějakého „ranku“ – dlouhodobého, férového žebříčku.
Celé tohle téma už bylo pro mě tak zásadní, že jsem se oproti loňsku neudržel a aktivně vstoupil do debaty. To je i důvod, proč nejsou zápisy z této části detailnější – pozorně jsem monitoroval průběh diskuze. Časově šlo ale o největší část schůze.
Řešil se žebříček, který by mohl sloužit jako náhrada kvalifikačních závodů. Stihnout všechny kvalifikační závody je totiž prakticky obtížné a v aktuálním počtu se týmy celé jaro věnují jen kvalifikacím. Nevýhody stávajícího systému si uvědomujeme všichni – a to jak z pohledu závodníků, tak pořadatelů. Pořadatelé narážejí zejména v zimních měsících na limity kapacity – do hal se jednoduše nevejde dost sportujících.
Největší problém ale je, že jeden mluví o voze a druhý o koze. Každý vidí kvalifikaci jinak:
– pro někoho je to možnost zazávodit si s nejlepšími a dostat se na republiku,
– pro jiného je to zbytečně složitá povinnost,
– někdo řeší nominaci na republiku,
– jiný nominaci na mistrovství světa, EO či WAO a někdo třeba ani nechce závodit, jen se účastnit
Mimochodem – k tématu se by se hodilo přihodit i fakt, že pokud mám už druhého psal v A3 a pořídím si štěně, nejspíš v soutěžích A1 budu jen „šikanovat“ začátečníky. Někteří lidé by klidně mohli do A2, protože zkušeností mají až až a výcvik mají také rychlejší. Zejména letos, když všichni objíždějí zkoušky tak to musí být tvrdý nápor pro nováčky – asi si moc nezazávodili, ti kteří mají prvního psa a rozkoukávají se na malých zkouškách
Není divu, že se pak potkáváme v protichůdných názorech. Nominace na republiku se totiž dají dělat velmi obtížně ze stejného typu parkuru, jako běhá na světě – a tím nemyslím jen samotnou obtížnost, ale i povrch. Připravovat se na písčitý povrch s daleko rozmístěnými překážkami (WAO) je úplně něco jiného než zelený koberec.
Možná ještě důležitější je, že EO má jiný typ soutěže než svět. Je tedy logické, že pro každou vrcholnou soutěž by mohl existovat vlastní žebříček.
Pro mistrovství světa je klíčové, aby tým primárně doběhl.
Pro republiku může platit jiný model. A pro jednotlivce a pro družstva to může být také rozdílné — jde o odlišné disciplíny.
Z toho vyplývá, že pro každou soutěž lze vytvořit specifický typ žebříčku, který se dá v čase ladit. Proto si ani nemyslím, že by součástí Soutěžního řádu měl být přesně definovaný koeficient pro standardní čas – některé soutěže potřebují rychlé týmy, jiné spolehlivé. Stejně jako existuje soutěž v součtu, může existovat i souhrnný žebříček určující nejlepšího v sezóně. Ale pro nominace stejně nepůjde použít jeden žebříček – ať už v něm bude cokoliv.
Pevně stanovený koeficient standardního času má navíc i další problém – je navázaný na nejrychlejší čas. A právě to bylo živé téma.Na schůzi dorazila i Aneta, což bylo docela vtipné. Problém v kategorii Medium je extrémní rozdíl mezi vítězkou a ostatními – máme tam světovou extratřídu. V jiných kategoriích tak výrazný rozdíl není.
Matematické řešení je rozhodně vhodné zvážit. Existuje mnoho metod, jak stanovit standardizovaný čas:
– porovnání průměru nejlepších tří (nikoliv prvního) a pak použít koeficient
– stanovení podílu mezi prvním a prostředním,
– různé pokročilé metriky (např se používá čtvrtá mocnina všech časů, tohle se sečte, zprůměruje a tento průměr se zpětně odmocní – je to takové osekané o extrémy a dobře to ukazuje „průměr“)
Tohle všechno považuji za extrémně důležité, protože o těchto věcech se hlasuje právě tady, na členské schůzi, a každý člen může přímo ovlivnit směřování sportu i uložit výkonnému výboru konkrétní úkoly.
Pevný koeficient bude vyvářet i nerovnováhu mezi velikostními kategoriemi – M souteže budou velmi na rychlost, ostatí více na techniku. Což je zdánlivě jedno, velikosti mezi sebou nesoutěží, ale problém je jinde. Následná noninační kritéria kamkoliv, ta už budou jednotná.
A pak tu máme heslo, pamatujete? Krleš! Sport se zvětšil a fixní číslo (top 3 na zkoušce) už nevyhovuje, je to moc obtížné. Obecně je totiž lepší, mít plovoucí hodnoty – 10% atd. Hůře se tot totiž fixluje hledačům děr v pravidlech. A fixní koeficient je prostě až příliš pevný – na písku někdo zpomalí málo, někdo více – ale ti hraniční, pro ně to je extrémní. Byť jen půl metru za sekundu, ale je to hranice mezi nominací a nenominací na MČR.
Jde tedy o to, zda stanovit koeficient pevně, upravit stávající, nebo dát výboru mandát najít komplexnější řešení. Na valné hromadě lze prosadit prakticky cokoliv. Otázkou ale je, do jaké míry má valná hromada nutit výkonný výbor k něčemu, co výbor sám nechce — zvlášť ve chvíli, kdy je evidentní, že o práci pro klub celkově není velký zájem.
Každopádně – všichni tlemíme až příliš dlouho na telefonech a agiliťák je prakticky každý víkend na závodech. Na schůzi by to chtělo příští rok dorazit. Aspoň mi nebudou psát lidi, jestli bude report.
Poté už se debata přesunula do volnější roviny. V dobré náladě se vše dořešilo a mimopražští se rozutekli na vánoční trhy.
Záverečný potlesk a poděkování 🙂
