(nejen) hydratace psů
Četli jste úvod? Pokud ano, čeká vás teď soupis několika materiálů, kam můžete se vzděláváním dál pokračovat. Pokud proklikávat dál nebudete (a já to vlastně ani nečekám) nevadí, protože ke každé studii či článku přidávám souhrn se kterým v textu dále pracuji. Každopádně, doporučuji nejdřív přečíst ten úvod – pro kontext.
Z čeho můžeme tedy vycházet, když chceme vědět, co má náš pes kdy pít?
Je extrémně důležité vnímat při sportu velikost psa. Malá plemena se pohybují s výrazně větší frekvencí pohybu, ale mají také zcela odlišnou dynamiku chování laktátu a krevní glykémie při zátěži.
https://anatomypubs.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ar.25207
Tohle je strašně zajímavé čtení a velmi obtížně z toho vypíchnu jednotlivé věci, protože použiji prakticky vše. Možná souhrnně využiji zakončení studie – čímž shodím celou vědu okolo, ale zaznít to musí. Studie řeší sice svalová vlákna a metabolismus velmi detailně, ale od náhodných psů (po smrti) a zcela vynechává předchozí životní styl. Pokud se bavíme o psích sportovcích, budeme se pohybovat trošku jinde.
Čímž bych přešel ještě k jednomu faktu. Princip studií na psech je lékařské zkoumání, nikoliv sportovní výkon. U lidí existují studie zaměřené čistě na výkon. U psů se laktát zkoumá z lékařského hlediska – zvýšený laktát může indikovat nedostatek thiaminu (vitamín B1) nebo třeba sepsi. Důvodů je cca deset a až na posledním místě se pak uvádí sportovní výkon. Což je fajn, ale sepse nás jako sportovce zajímá výrazně méně, než přeměna pyruvátu právě na laktát.
Většina studií o psech je z našeho sportovního pohledu „kontaminovaná nemocí“. Prostě se vezme nějaká nemoc, (která rámcuje studii) a na ní se zkoumá třeba vliv podávané glukózy. U lidských studií máme často rámec sportu, u psů tomu tak většinou není.
Pokud se budeme bavit o stravě je fajn si trošku uvést principy metabolismu sacharidů. Je to zhruba tak, že:
- Sníte sacharid
- Ten se dostane do krve jako glukóza
- Pokud se hýbete, tak jí použijete
- Pokud se nehýbete, glukózy je v krvi moc, takže tělo disponuje mechanismem jak energii uložit
- (https://cs.wikipedia.org/wiki/Glukagon , https://cs.wikipedia.org/wiki/Inzulin)
- Tady to máte ve zkratce vysvětlené celé:
- https://www.youtube.com/watch?v=hi7A5X_-vxU
- Glykogen je pak forma uložení glukózy a to buď ve svalu nebo v játrech
- Pokud se hýbeme a klesá nám hladiny glykémie v krvi, štěpíme glykogen na vyrovnání hladiny
- Pokud sníte něco jiného, stejně se dostanete do stejného místa – tvorby glykogenu
- Tady je taková zrychlená prezentace s obrázky (https://is.muni.cz/el/ped/jaro2018/VZkB21/um/PL_4_Metabolismy.pdf?kod=bp1125;lang=en)
Ve videu výše je pak vidět, že laktát je ZDROJ energie, takže prosím (!) až vám někdo řekne, že se zakyselil laktátem, uškrťte ho vodítkem. Tenhle rozšířený omyl je třeba dostat ze světa. Za bolest svalů mohou vodíkové ionty a laktát samotný je vlastně zásaditý.
Co je podstatné? Pokaždé, ať už jedete na libovolném metabolismu (aerobní, anaerobní) spalujete vždy ATP a pracujeme vždy s cukrem v krvi. Pokud vás zajímá tvorba ATP, tak sem ( https://www.wikiskripta.eu/w/Glykol%C3%BDza )
Tohle (https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/931842/) , ale zejména tohle ( https://journals.physiology.org/doi/abs/10.1152/jappl.1964.19.1.25 – stojí 25 usd, nicméně pár screenů tu je) je už úvodem do světa matabolismu psů.
Dostali jste se až sem? Dejte mi vědět pls! Jsem sám zvědavý jestli je tohle neuvěřitelně nepopulární text, nebo to skutečně někoho zajímá. Protože teď už máme základní směry načrtnuté. Jde o myšlenku, že pokud chci psům něco doplnit – musím vědět co ztrácejí. Pokud chci vědět co ztrácejí, musím vědět jak fungují. Pojďme si to tedy nějak aplikovat do reálného světa.
Za mnohým výkonnostním problémem stojí minerální rozvrat. Proto polykáme tablety hořčíku a proto maratonci pijí iontové nápoje. Zmínil jsem už i koně, takže proč nepokračovat – v jedné studii vzali skupinu koňů, kteří „sportovali“ a druhou skupinu, kteří ne. Sportující skupina si chodila výrazně častěji olizovat kostku se solí. Příroda je totiž už taková, většinu problémů umí řešit přirozeně.
Pokud v horkém prostředí „donutíme“ psa pít vodu, můžeme mu krev dokonce naředit až příliš. Sportovci „před“ výkonem to dělají čistě do zásoby, tam to dává smysl. Nicméně, jak jsem už zmínil, pes se nepotí. Potřeba minerálních látek je tedy zcela minimální, protože v průběhu výkonu prakticky o žádné minerály nepřichází. Ale je třeba dodat kontext, protože třeba právě u dlouhých mushingových závodů už tu ztrátovost bude. Tj. obsah minerálních látek pro vytrvalostní a rychlostní psí sporty se musí lišit. Obdobně je pak strašně důležitá strava, o tom ale dále.
Jak jsem už zmínil studie založené na nemocech a poruchách, tak pokud pes zadržuje příliš vody, bude je vylučovat i přes tlapky. Zajímavá pro psí sportovce mi přišla fotografie tlapek, které budou následně velmi náchylné na strhnutí polštářků. Ten problém by nastat neměl, nicméně psí sportovec zas zatěžuje svoje polštářky nadstandardně. ( https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3103292/ )
Praktickou aplikací výše uvedeného vám umí předvést příroda sama. Vezměte psa k moři a házejte mu do vody míček. Naloká se slané vody a dostane průjem – slaná voda ve střevě je moc „hustá“, takže se naředí „vodou“ z těla. Tenhle vyrovnávací systém způsobuje pak brutální rozhození všech hodnot, protože se to neděje ihned. Vody se zbaví pes právě průjmem, jenže tím zase ztrácí naše oblíbené elektrolyty – kterých bylo ale předtím až příliš. Což je mimochodem hezký úvod do glykemické křivky, kdy nám právě špičky a propady dělají největší problémy – což je často způsobeno vlasním inzulinem.
Některé výrobky obsahují nicméně takové množství minerálních látek (zejména sodík), že je považuji vlastně za jedovaté. Myslím, že zde výrobci prostě zmenšili dávkování pro člověka o poměr s váhou psa a tím to pro ně mohlo skončit. Způsobit si minerální rozvrat jde tedy nejen ztrátou, ale i přílišnou suplementací. U lidí třeba často protože si v průběhu výkonu dají banán, který sice má solidní obsah sacharidů ale obsahuje také obrovské množství draslíku.
Každopádně je často extrémně důležité psa „vychodit“. Psí hodnoty vyprodukovaného laktátu jsou řádově nižší než u člověka. Pes prakticky nedisponuje rychlostními svalovými vlákny, které pracují v anaerobním režimu. Co z toho plyne? Třeba to, že pes sice umí metabolizovat sacharidy, ale o mnoho vyšší výkon NEPODÁ! Vezměte dva stejné lidi, jednomu dejte hroznový cukr – a uvidíte, že ten bez cukru poběží na krátkou vzdálenost pomaleji. U psů ten rozdíl bude výrazně menší.
Jde totiž o to, že pes – a teď pozor – vlastně neumí běhat rychle. To je právě absence těch nejrychlejších svalových vláken, která ale my lidé máme. Pes má metabolismus i svalovou strukturu uzpůsobenou spíše na vyšší střední intenzity běhu. Fakt, že běží rychleji než člověk je sice pravdivý, ale jde nám teď o relativní poměr. V běhu na 5km šanci proti psovi skutečně nemáte. Na agility parkuru se uběhnutá vzdálenost psa a člověka už liší méně (pes vám uteče realativně méně) – člověk má metabolismus mnohem více polarizovaný. Umíme jít velmi pomalu mnohem déle, umíme se rychle rozběhnout, ale střední intenzita, to už není pro lidský druh nic moc. Za povšimnutí stojí, že ve střední intenzitě se děje velká část našich oblíbených sportů a proč tomu tak je, tak to je zase jiný příběh.
Nicméně právě různý poměr svalových vláken vede skutečně k nutnosti psa po extrémním rychlostním výkonu „vychodit“ (typicky agility). Protože pes podává relativně vyšší výkon než my, nemá na takový sprint totiž uzpůsobená vlákna. Kočkovité šelmy mají svalstvo a metabolismus postavený obráceně (!). Prostě by bylo výhodnější dělat agility s menším tygříkem.
Co se týče příjmu sacharidů, půjde nám tedy zejména o tvorbu spotřebovaného glykogenu do zásoby. To se děje mnohem rychleji (resyntéza glykogenu) po skončení aktivity než po více než hodině. Rozdíl mezi rychlostí schopnosti tvořit glykogen je až čtyřnásobný (u lidí) a zde bych předpokládal, že to u psů bude velmi podobné. Poměr uložení glykogenu mezi svalstvem a játry je podobný a metabolický proces je stejný. Našel jsem data kdy se podávaná glukóza psům uložila v poměru 25% játra, 65% sval, což se blíží i lidskému uložení.
Nicméně, jak jsem už říkal, sportovních studií na psech jsem moc nenašel. U lidí známe velmi přesně efekty a cesty například jak kombinovat glukózu a fruktózu pro vyšší vstřebatelnost. U psů jsem našel spíše studie odkazující na sacharidovou potřebu u kojících fen a i to je tvrzení dost na vážkách, protože laktaci zásadně neovlivní aktuálně přijímaná potrava.
Z hlediska biomechaniky je pak zajímavým faktem, že pes má výrazně menší účinnost při běhu do kopce. Studie pouze konstatují tento fakt, bez vysvětlení, protože takhle prostě funguje věda. Přišlo mi to ale zajímavé, byť sám ještě nevím co si z toho vzít. Každopádně házení míčků do kopce je pro psa realtivně náročnější, prostě ten kopec má prudší jak vy.
Máme tedy už vcelku zmapováno a zanalyzováno vnitřní prostředí psa. Na energetické výdejové stránce rozlišujeme malá a velká plemena. Známe vnitřní děje a máme základ metabolismu. Zbývá nám tedy ještě vstupní stránka.
Existuje nespočet výrobců granulí a existuje barf stravování. Podobně jako u lidí nedojdeme k nějakému rozumnému kompromisu, nicméně fakt je ten, že granule jsou povětšinou s výrazně větším obsahem sacharidů. Koneckonců, diabetes se objevuje vcelku hodně i u psů. Máme pak ale zase granule s nižším obsahem toho či onoho.
Co chci ale říci, je to, že pokud máme primární vstup jiný – ať už jsou to granule ty či ony nebo barf, doplňky a struktura dodatečné výživy musí vycházet právě z toho primárního vstupu.
Existují doplňky stravy na bázi omega-3 mastných kyselin. Což je klasický případ aplikace lidské potřeby na psa. Je velmi pravděpodobné, že výrobci granulí mají omega-3 ve svém složení. Barfisté pak dávají psům kdejaký olej a snad všechny druhy masa, včetně několika druhů ryb. A ano, pokud to psovi ryby nechutnají, je na místě suplementace. Ale princip přenést lidské doplňky na psa je zde evidentně nefunkční. My potřebujeme suplementovat omega-3, ale v norsku u moře mají dostatek. Norové i my pak potřebujeme suplementovat vitamin D. A tak dále a tak dále. Pes ale nejspíše disponuje dostatkem zrovna této složky potravy.
Na právě probíhajícím Polish Open mě pak vyloženě pobavil nabízený doplněk HMB. Tady se vychází (u lidí) z předpokladu, že známe nějaký proces který probíhá v těle. Identifikujeme nějakou látku uprostřed tohoto procesu a její suplementací se pak snažíme ovlivnit celý výsledný proces. U HMB neexistují prakticky ŽÁDNÉ průkazné studie na lidech. I u největších zastánců doplňků stravy (kulturisté) si přečtete „možná, měl by, mohlo by zlepšit…“. ( https://www.kulturistika.com/magazin/vyziva/jak-spravne-davkovat-hmb-pro-maximalni-vykon )
Problém veškerých doplňků je totiž trošku jinde. V celém okénku o metabolismu jsme se bavili o játrech a pokud k nim přidáme ledviny, máme nějaký systém, který je takovou chemickou laboratoří. Zpracovává prakticky všechny látky v našem těle.
Každý doplněk stravy má ale nějakou účinnou látku a pak nějaký nosič. To je většinou zbytek té tablety. Zkuste si zvážit tabletku a pak si přečtěte jaké množství účinné látky tam je. Nebudeme teď polemizovat nad tou účinností, zaměříme se na ten zbytek. Ten obal a vše okolo totiž musí také projít naším trávicím systémem. Spekulativní přínost kdejakého doplňku musíme pak porovnat s nákladem na metabolizaci nosiče. Koneckonců pokud podáváme léky ve větším množství, podáváme je nitrožilně, protože tělo by nedělalo nic jiného, než řešilo obaly tablet.
U lidských sportovců je vcelku běžné naměřit zvýšené jaterní testy právě jen díky užívání doplňků. Což je koneckonců důvod, proč se v posledních letech klade důraz na stravu jako takovou.
Tím se dostáváme ale už asi trochu hlouběji, rád se o tom pobavím až se někde potkáme na závodech. A co dostávají naši čtyřnožci na závodech nejvíce? Co zaznívalo v oněch doporučeních na FB? Teď už máme kompletní paletu, takže můžeme jít do praxe.
Celý článek začínal zavodněním psa. Takže čistá voda budiž základem. Pokud si myslíme, že potřebujeme do psa dostat více vody než si myslí on sám, musíme vodu nějak ochutit. Nabízí se nám tedy třeba olej do vody, vývar nebo třeba kokosová voda.
Olej ve vodě je prakticky čistá voda, vývar je pak plný bílkovin a traduje se, že i minerálů. Není tomu tak (https://www.vyzivaspol.cz/wp-content/uploads/2022/02/Vyvary.pdf), vývary minerálů příliš nemají. Což je ale v kontextu pocení/nepocení vcelku dobrá zpráva. Vývar je tedy plný bílkovin ale zároveň nedodává příliš minerálních látek, takže za mě výborná cesta pro zvýšenou hydrataci u psů.
Kokosová voda je pak někde na pomezí, dost záleží jestli to psům chutná. Ale pomůcka pro hydrataci je to rozhodně vhodná varianta.
Z práškových roztoků bych pak volil na základě celé textu – dle plemena, sportu a běžného způsobu stravování (barf/granule). Nezapomínat na to, že i mentální práce a stresové prostředí samo o sobě způsobuje zvýšený výdej. Primárně nám u psů půjde o obnovu spotřebovaného glykogenu, na což potřebujeme mírně zvýšenou potřebu sacharidů. Jestli ve formě lžičky medu ve vodě, či rozpustním prášku je pak asi už na výběru psovoda a jeho preferenci. Každopádně prášek by měl být právě s převahou sacharidů, nikoliv bílkovin. U delších sportovních výkonů pak jde spíše o celkový objem energie. U sportovců se často setkáváme se syndromem REDS (relative energy deficiency in sport), což je neschopnost se „dojíst“. Prostě sportují tolik, že se musí dodávat nějaká koncentrovaná forma energie navíc (většinou jde o bílkoviny, akutně pak sacharidy). Není proto prášek jako prášek, v zásadě jde vždy o nějaký poměr bílkoviny/cukry. Pokud řešíme vyloženě hustotu energie, primárně cílíme na maximalizaci tuků.
Každopádně platí to stejné jako u lidí – neexistuje jediná správná cesta. Ale díky znalostem si můžeme najít tu ideální pro každého individuálního sportovce, vzhledem k jeho věku, velikosti, sportu a stravě. Ať už jde o sportovce lidského či psího.
Z doplňků bych pak mohl zmínit okrajově třeba ještě kolagen. U lidských doplňků se lze setkat často s víceméně podvodným jednáním – existuje totiž více druhů kolagenu a na většině výrobků se neuvádí, který tam je. Je rozdíl jestli cílíte na ochranu kloubů, nebo chcete mít hezké vlasy či v případě psa lesklou srst. (Na klouby je to typ 2)
Kdo dočetl až sem? Pokud vás text bavil, vynechal jsem kompletně glykemickou křivku, což je dost zásadní pro výběr doplňků ale objemově další dvě stránky textu. Hodilo by se navázat tématem „proč pes ve vedru šourá nohama“, co to způsobuje a hlavně, jak tomu zabránit. Zase nejde o nic originálního co by se dělo jen psů, ale je to běžný problém u maratonců. Dejte prosí vědět : ) Jen to rozhodne, jestli je toto první a poslední článek, který jde do hloubky, nebo má smysl pokračovat dál.
(třeba info@marekmixa.cz)
…a ano, šlo by to zkrátit na: „nekupujte kdejakou kravinu“, ale to by bylo moc krátké 😉
EDIT: na základě zpětné vazby Miroslava Ludvíka jsem některé věci poupravil aby to bylo fakticky správně. Ono se to třeba nezdá, ale celý článek je hodně zjednodušující
