Hydratace psa – story behind

Jak hydratovat psa? Co mu dát při závodě a co po závodě? Celé je to na delší text, ale na jeho konci se dozvíte, jestli je lepší psům dávat vývar nebo třeba kokosovou vodu.

Jak to začalo?

Jsem profesionální trenér a proto z logiky věci musím rozumět různým pochodům a dějům v našem těle. Není možné dávkovat zatížení, stravu a cokoliv dalšího, bez pochopení biologie těla či fyziologie zátěže. Nebo možné to samozřejmě je, ale dělal bych to blbě.

Pro trénink psovodů jsem začal pořádat kurz, jasným pokračováním ale bylo uvažování o tréninku psů. Jak dávkovat zatížení, co přesně trénovat a jak řešit jejich stravu. Jsou večery, kdy doma neřešíme nic jiného.

Jak jsem se ale dostával hlouběji do problematiky tréninku psů, zjistil jsem že málokteré tvrzení je ozdrojované. Totiž, kolem tréninku a výživy LIDÍ je obrovský byznys. To je vcelku jasné a víme to všichni, že existuje trh výživových doplňků a farmaceutických korporací. V tom všem bahně kolize vědy a reálného světa se my trenéři pohybujeme denně. Stejně tak množství dávno vyvrácených tréninkových omylů, na které pak navazují celá odvětví fyzioterapie, psychologie a mnoho dalšího.

Sport totiž není nic jiného než aplikovaná věda do prostředí, kde se potkává člověk a peníze. Sociologie a ekonomie. 

Takže, pokud chci odpovědět na otázku, jak posunout rychlostní trénink PSŮ, musel jsem se ponořit do studia fyziologie PSÍ zátěže.

Pár měsíců jsem studoval do jaké míry lze vzít data o tréninku lidí a použít je u psů. Máme například vcelku přesný obraz toho, co se v našem těle děje při zátěži. A dle toho plánujeme trénink.

Trénink sprinterů má délku zatížení, odpočinky, periodizaci i výživu odlišnou od tréninku maratonců. A vše máme vcelku dobře ozdrojované a vše vychází z vnitřních procesů LIDSKÉHO těla.

Jenže psí tělo má sice obdobné mechanismy, ale využívá je v jiném poměru. A i tak se najdou věci, které mají zcela odlišné důsledky. Jinak se bude chovat člověk po tabulce čokolády a jinak se bude chovat pes (ne, nezkoušejte to se psem!).

Když se na profilu Anety Obrusníkové a Jakuba Štýbra začala řešit náhrada za nápoje Fitdog, měl jsem už vcelku náskok v porovnávání fyziologie zátěže psů a lidí.

V debatě pod jejich příspěvky zazněla spousta omylů – podobných jaké se tradují koneckonců i u lidského sportu. Spousta nepravd – to o kyselém prostředí z laktátu snad nikdy nezmizí. Také spousta doporučení.

Takže ten faktický článek začíná právě hydratací psa. Jakou máme vůbec motivaci psa nějak „zavodňovat“? A bez složitějších věcí by to prostě vypadalo jako další plácání, které nemá oporu v nějakých datech.

Lidé například evidentně přidávají elektrolyty do nápojů psům v parném létě. Zajímavý sám o sobě je pojem elektrolyt, protože vypadá tak nějak chytře. To, že jde v zásadě i o běžnou sůl, to už je věc jiná. Fakt, že se pes prakticky nepotí, je vcelku známý. Stejně jako fakt, že zrychleným dýcháním se ochlazuje. Logicky tedy dochází ke ztrátě vody, nikoliv ale minerálů. A je vcelku jedno, jestli to nazveme elektrolytem či minerálem, ale ta ztráta je prostě zcela minimální.

Pod profilem Anety  se také argumentovalo doplněním živin i sportovci z mushingových sportů, když je vcelku jasné, že řeč bude o agility. Tady bych dodal, že lidský maratonec se stravuje jinak než sprinter a z pohledu mushingu se agiliťáci dost flákají. Každopádně jediným společným znakem je to, že tam figuruje pes a zajímat nás tedy nebude OBSAH, ale to co se týká psa – tedy chuť výrobku, protože to mají oba sporty stejné. Psovi to musí chutnat.

Operuje se s pojmy jako živiny, ale tak nějak se střílí od boku jestli jde o bílkoviny, tuky či sacharidy.

Naprosto každý chce svému psovi dopřát to nejlepší a existuje proto logicky mnoho produktů, které se snaží tuto potřebu naplnit. Jde ovšem často o lidskou potřebu zajistit péči o našeho čtyřnožce, bez ohledu na jeho fyziologické potřeby.

Jestli je obrovský byznys kolem lidských doplňků, kolem zvířat je to snad ještě horší. Člověk si umí vyhodnotit jestli něco funguje a i pouhé placebo v případě naprosto nefunkčních věcí je vlastně fajn. Vyhodnotit přínos pro psa, to je už věc složitější. Každopádně u lidských výživových doplňků musí platit alespoň to, že nesmí škodit, zvířatům lze prodat ale evidentně cokoliv.  

Teď můžeme přejít pomalu k faktům.

Smícháme výstupy z několika studií až se dostaneme k tomu, jak pes vlastně funguje. Také si vlastně ukážeme, že existují výrobky pro psy, které jsou prakticky jedovaté (!). Předpokládám a hlavně doufám, že čistě z důvodu, že si někdo myslel, že stačí vzít doporučení pro člověka a každé číslo o něco zmenšit.

Mimochodem, při zkoumání složení jednotlivých doplňků jsem narazil i na to, že je výrobce často vůbec neuvádí. Nebo uvádí, ale jako seznam – bez uvedení kompletní gramáže všech složek. Což je vlastně úplně k ničemu.

Takže, můžeme? Nejřív jsou to odkazy na studie, ale pak se chytnete. Nebojte 🙂 Číst dál!