Biomechanika psa #1

Na semináři „rychlé nohy na parkuru“ se věnuji čistě psovodům a jejich výkonům, obratnosti a všemu co patří k JEJICH výkonnosti. Umíme dnes velmi dobře změřit biomechaniku, kdy na sportovce umístím senzory, které snímají rychlost a úhly pohybu. Když to celé doplním o senzory snímající saturaci kyslíkem ve svalech, je obraz o tom, co se děje uvnitř sportovce vcelku přesný. A co umíme změřit, umíme pak i zlepšovat.

Jenže, co když chceme zrychlit i samotného psa?

Nedávno jsem viděl velmi dobře zpracovaný modelový trénink pro psa – jenže se mi zdálo, že je to až příliš zkopírované z tréninku lidí. Totiž, základní fyziologické principy máme samozřejmě stejné, takže tréninkový „rozpis“ by v zásadě mohl být velmi obdobný. Je jasné, že intervalový trénink psům uděláme velmi obtížně, ale pokud se nad tím zamyslíme, určitě lze vymyslet cvičení, která odpovídají fyziologii zátěže (počty opakování, délka zátěže, kombinace jiných sportů, periodizace sezóny…).

Aby se dalo nějak intervenovat smysluplně, musíme změřit výchozí stav. Potřebujeme prostě data, nikoliv pocity.

Pokud se bavíme o rychlosti psa, bude nás zajímat zejména dynamika odrazu. Doba kontaktu se zemí. Délka kroku. V zásadě jsou to stejné parametry, jako nás zajímají u lidských sprinterů!

Takže v prvním díle seriálu o biomechanice psa budeme nejdřív zjištovat, jestli jsme vůbec schopni nějaká rozumná data získat.

Takto může vypadat laboratorní měření techniky chůze a běhu u psa. Na psa se umístí body a snímáme pak pohyb těchto bodů z kamery, pes běží na běhátku. Praktický problém je stejný jako lidských zátěžových testů. Přenést data z laboratoře do terénu a nějak je interpretovat, to je klíčová záležitost! Pokud se budeme bavit o agility, v zásadě nás rovný plynulý běh zajímat nemusí, protože ten se prostě neděje. Hledat budeme anomálie při sprintech a zatáčkách.

Proč budeme hledat anomálie? Je to opět stejné jako u lidí. Až při nějakém výkonu (rychlosti) se ukáže, že se změnil úhel dopadu nohy třeba. Na jednom semináři jsem změřil dokonce rozdílnou dobu kontaktu se zemí na levé a pravé noze (!). Projevovalo se to ale až při běhu ve vyšších rychlostech. díky datům můžeme správně nastavit trénink – soustředit se na sprinty na 30s nebo 10s, silové cvičení nebo respirační trénink. Variant je hodně a pokud umíme udělat individuální tréninkový plán pro člověka, umíme to v zásadě i pro psa.

Zpět k měření! Figurantem, nepříliš nadšeným, byl Richard. On packách senzory pohybu, já v kapse granulky. Podstatné bylo nejdříve nasbírat výchozí data a jestli vůbec nějakým způsobem nasbíráme data, která budou dávat smysl. Každý senzor je akcelerometr, takže snímá změny v rychlosti pohybu. Samozřejmě to je vše kalibrované na člověka, otázka proto byla, jestli to je využitelné zařízení i pro psa.

Použil jsem dvojici zařízení LEOMO, protože jsem potřeboval vzít data vlastně od dvou lidí (přední nohy, zadní nohyú. Senzory jsem nastavil jako lidské chodilo a primárně jsme měřili tedy dobu kontaktu se zemí, zrychlení každé jedné nohy a délku kroku. Šířku kroku akcelerometrem změřit takto nejde.

Proč je to důležité?

Například je vcelku známé, že pes má velkou spotřebu kyslíku – VO2max. Jenže, velká spotřeba znamená také velkou nutnost chlazení. Celé je to o tom, že velký výkon motoru přeneseme do dopředného pohybu s nějakou účinností. Ta se u lidí i u psů liší.

Pokud umíte plavat, skočíte do vody a krásně se hýbete kupředu. Pokud neumíte, můžete mít stejný výkon vašeho těla (VO2max) ale právě problém na straně biomechaniky – účinnosti – způsobí že větší část energie nepřenesete do pohybu kupředu ale do nekoordinovaného plácání. Protože ale i u plácání podávate výkon, generujete TEPLO. Skutečně se takto na sport lze dívat: výkon * účinnost = rychlost. Zbytek z výkonu, to co neúčinné – to jde do výroby tepla.

Každý agiliťák ví, že pes má z principu problém s přehříváním.

Háček je právě v tom vysokém VO2max. A stejně jako u lidí – biomechanika je trénovatelná.

Prakticky je to každá skoková gymnastika, každé cvičení a každá průprava – jen některé jsou více a jiné méně smysluplné. Stejně jako u lidí – některé cviky někomu vyhovují a jinému ne. Důvodem je „jiný problém“ – každý skutečně chodí a běhá jinak, takže i potenciální průpravná cvičení budou individuální.

Lze například změřit, při jaké výšce skočky začíná pes objektivně měnit pohyb. Libovolný problém na parkuru lze v zásadě nějak popsat a následně změřit. Pokud se tedy snažíme zlepšit nějakou skokovou techniku u psa a čísla se nám měnit nebudou, je třeba vymyslet nové cvičení.

Takže, na co jsem přišel u měření biomechaniky Richarda?

Překvapivé to nebylo – diagnostikoval jsem problém na jedné pacce. Což je nepřekvapivě ta, kde měl zlomenou kůstku a kvůli které přestal běhat agi – protože přetížení v této oblasti prostě bylo až moc velké.

Ukázky naměřených dat z první procházky. Metodika byla čistě vědecká – pes na vodítku jedno kolečko a pak pár přivolání. Mnohem více se těším na data z parkuru, protože tak nějak jsem tušil, že krok Richard prodlouží krok, když zrychlíme.

Takže, data sbírat umíme – to byla ta nejzásadnější otázka prvního měření.

(seriál článků pokračování, téma biomechanika, díl první)